Arcadira.eu - Online rezervace hotelů v Praze

Katedrála svatého Víta

Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha, je dominantní stavba na Pražském hradě, jde o sídelní kostel arcibiskupa pražského. Do roku 1997 se jmenovala katedrála svatého Víta, což je dosud její zažitý název.

Předchůdci katedrály

Rotunda

První kostel, zasvěcený sv. Vítu, uctívanému v tehdy spřáteleném Sasku, založil kníže Václav. Kostel byl pojmenován podle italského světce, jehož ostatek (byla to část ramene) získal kníže Václav od německého císaře Jindřicha I. Ptáčníka V pořadí čtvrtý vládce českého státu zde založil rotundu. Kruhová románská rotunda o průměru 13 metrů byla dokončena někdy ve 30. letech 10. století a záhy zde byly uloženy ostatky jejího zakladatele knížete svatého Václava, který začal být uctíván jako patron celé země. Rotunda měla kruhovou klenbu, zaklenutou loď s ochozem neseným na pilířích, které obíhaly po jejím obvodu. Postavená byla z tesaných opukových kvádrů, spojovaných na vápno. Oblázky v dlažbě tvořily mozaikové vzorce. Do světových stran se klenuly čtyři apsidy. Právě tady, v hlavní apsidě, zřídil Václavův synovec Boleslav II. biskupský stolec a tím se mu podařilo dostat Čechy z církevní závislosti na řezenském biskupství. O sto let později (1038) sem kníže Břetislav I. z Hnězdna přenesl i ostatky sv. Vojtěcha. Svatovojtěšská svatyně byla přitom podle Kosmy quasi in porticu („jakoby v předsíni“). Přesná podoba rotundy je předmětem mnoha vědeckých sporů, neboť se z ní v podzemí dnešního chrámu dochovaly jen malé části základového zdiva. Z kruhové stavby nejspíše vybíhaly čtyři apsidy, dodávající celému kostelu půdorys kříže. Rotunda sv. Víta byla zprvu knížecím dvorským kostelem, po zřízení pražského biskupství roku 973 se stala katedrálním kostelem biskupským. Spolu s kostelem Panny Marie a sv. Jiří tvořila rotunda první kamennou architekturu Hradu.

Bazilika

Břetislavův syn a nástupce kníže Spytihněv II. dal namísto prostorově nedostačující rotundy vybudovat mnohem větší a reprezentativnější románskou baziliku sv. Víta, Vojtěcha a Panny Marie. Podle kronikáře Kosmase byla stavba zahájena na svátek sv. Václava roku 1060. Na místě rotundy začala růst trojlodní bazilika a s ní i nová dominanta Pražského hradu. Respektovala klášter Kostela pražského (ten byl vlastně přistavěn k její severní straně), Svatovítskou kapitulu i biskupský palác. Byla vlastně jakousi obrovitou nástavbou nad svatými hroby. Krátce po zahájení stavby kníže Spytihněv II. umírá. V budování pokračoval Spytihněvův bratr, kníže Vratislav II., který se stal prvním českým králem. On sám vytyčil půdorys a dispozice stavby. Basilika měla půdorys ve tvaru kříže, na délku měřila sedmdesát metrů, tlusté zdi a pilíře členily temný prostor do tří lodí. Od časů basiliky se prosadila unikátní tradice: „Jestliže byl v jejím centru pochován panovník svatý Václav, nechť jsou čeští králové i napříště zde nejen korunováni, ale též pohřbíváni!“ Po požáru, který již hotové dílo postihl roku 1091, byla definitivně dokončena v roce 1096. K roku 1074 je u kostela zmiňována krypta sv. Kosmy a Daminána. Trojlodní bazilika s dvojicí apsidálně zakončených chórů (východním a západním), příčnou lodí na západním konci a dvojicí věží měla podstatně monumentálnější rozměry než předcházející kostel – délku 70 m a šířku 35 m. Její půdorys je dobře doložen; v podzemí jižní části dnešní katedrály se dochovaly bohatě zdobené sloupy západní i východní krypty, fragmenty zdiva, dlažby a nosných sloupů.

Dějiny katedrály

Dne 30. dubna 1344 je Praha povýšena na arcibiskupství a vyňata z poslušnosti arcibiskupa mohučského. Za šest dní nato je papežskou bulou uděleno arcibiskupovi Arnoštovi z Pardubic právo korunovat českého krále. Dne 21. listopadu 1344 Karel IV., tehdy ještě kralevic a markrabě moravský, pokládá s dlouholetým přítelem, Arnoštem z Pardubic, tehdy již slepým otcem, Janem Lucemburským a bratrem Janem Jindřichem, základní kámen katedrále sv. Víta v souvislosti s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství. Arnošt byl oblečen v arcibiskupské palium. Slavnosti se účastnilo veliké množstvím prelátů a urozených pánů, přičemž sbor zpíval Te Deum laudamus (tebe Bože chválíme). Hlavním architektem byl Matyáš z Arrasu. Matyášovi už bylo 55 let. Stavbu zahájil východním kněžištěm, aby se co nejdřív mohly sloužit mše. V chóru ve tvaru podkovy dokázal zbudovat osm kaplí. Všechny mají shodný půdorys a odpovídají jim lichoběžná pole ochozu. Klenby rostou na drobných hlavičkách hruškovitých příporek, celek je střízlivý a prostý. Buduje závěr chóru s arkádami až po triforium. Staví východní část dlouhého chóru s jednou kaplí na severní a dvěma na jižní straně. Na jihu zahajuje stavbu včetně obvodového zdiva kaple svatého Kříže, která byla zprvu umístěna samostatně mimo rozestavěnou část katedrály na severu začíná sakristii. Ve dvaašedesáti letech Matyáš z Arrasu umírá. Později po jeho smrti převzal vedení stavby Petr Parléř. Narodil se v Gmündu ve Švábsku. Tvrdí se, že do Prahy přišel velmi mladý, asi 23letý, nejspíše z Kolína nad Rýnem. Vzhledem k svému mládí musel za sebou mít podporu a zkušenosti stavitelské rodiny, aby mu byla svěřena stavba takových rozměrů. Parléř pocházel z významného stavitelského rodu. V katedrále sv. Víta použil tehdy neobvyklou síťovou žebrovou klenbu tzv. Parléřovského typu, jež je vlastně klenbou valenou s výřezy na okna s krásným zdobením, tehdy ještě nosných žeber. Sv. Vít je trojlodní katedrála s příčnou lodí, triforiem a věncem kaplí. Nejvýznamnější z nich je kaple sv. Václava postavená nad jeho hrobem. Tuto téměř kubickou místnost Parléř zaklenul do té doby neznámou klenbou hvězdicového vzoru, jíž podpory se oproti tradičním klenbám přesunuly z rohů (koutů) místnosti do třetin stěn. Nad kaplí svatého Václava se nachází korunní komora, kde jsou uloženy české královské korunovační klenoty. Parléř po té založil velkou neboli zvonovou věž 99,5 metrů vysokou. Po smrti císaře Karla IV. Parléř ještě setrvačně pokračoval v díle, ale za dvacet let po císaři zemřel i on. Zájem následovníků pak opadl. Petrovi synové zatloukli staveniště stěnou z prken a potom fragment chrámu uzavřeli zdí. Katedrála zůstala pro dalších pět set let torzem. Po požáru Hradu a Malé Strany, který zničil severní věž a rozestavěnou loď katedrály byla jižní věž roku 1554 opravena a opatřena arkádovým ochozem. Z roku 1770 pochází barokní helmice pobitá mědí. Jak název napovídá, je v této věži umístěna zvonice. Na jižní části katedrály je exteriérová mozaika Posledního soudu, což je prvek na sever od Itálie značně neobvyklý. Nechal ji zhotovit Karel IV. benátskými umělci.

Západní část, průčelí s osmdesátimetrovými věžemi, byla přistavěna v 19. a 20. století podle projektu Josefa Mockera. Po jeho smrti (1899) převzal vedení Kamil Hilbert. V září 1929 byla dokončena dostavba katedrály u příležitosti tisíciletí zavraždění svatého Václava. Mimo bohoslužby slouží chrám jako pokladnice českých korunovačních klenotů, mauzoleum českých králů a galerie sochařských a malířských portrétů. Na výzdobě západní části katedrály se podílela řada význačných umělců – František Kysela, Max Švabinský, Alfons Mucha, Karel Svolinský, Otakar Španiel a další. V letech 1934 až 1935 upravil hrobku českých králů architekt Kamil Roškot (spolupráce na erbech: sochař Ladislav Kofránek)

Dekretem kardinála Vlka ze dne 23. dubna 1997 byl katedrále udělen (resp. obnoven) název katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, a to s poukazem na skutečnost, že toto zasvěcení získala na tomtéž místě stojící románská bazilika vybudovaná Spytihněvem II. při jejím svěcení biskupem Gebhartem v roce 1074.

Svatovítské zvony

Zvonění na svatovítské zvony obstarává dobrovolný spolek Campanaria Pragenses Sancti Viti pod vedením Tomáše Stařeckého. Na jižní věži katedrály jsou zavěšeny čtyři zvony:

• Zvon Zikmund z r. 1549 od Tomáše Jaroše z Brna, největší český zvon.
• Zvon Václav z r. 1542 od zvonařů Ondřeje a Matyáše Pražského.
• Zvon Jan Křtitel z r. 1546 od zvonaře Stanislava.
• Zvon Josef z r. 1602 od Martina Hilgera.

První písemná zmínka o zvonech v Praze pochází z r. 955 od obchodníka Ibrahima ibn Jakuba. Všechny tamní zvony i hodinové cymbály a další vybavení bylo zničeno požárem r. 1541. Jednalo se o zvony:

• Zvon Patron z r. 1509 od mistra Bartoloměje.
• Zvon Ludvík, přenesený do svatovítské katedrály z kostela sv. Barbory v Kutné Hoře na žádost krále Vladislava Jagellonského.
• Několik dalších zvonů.

V minulosti se zde nacházelo několik dalších zvonů, které byly zrekvírovány během světových válek:

• Zvon Marie z r. 1542 od Ondřeje Pražského, přelitý v r. 1890 dílnou Diepoldů.
• Zvon Dominik z r. 1556 od Tomáše Jaroše z Brna, přelitý v r. 1891 dílnou Diepoldů.
• Zvon Ježíš z r. 1761 od Františka Antonína Franka, přelitý v r. 1844 Karlem Bellmannem.
• Zvon Umíráček (též Rekvial) z r. 1546 od zvonaře Stanislava.

Kaple

V hlavní lodi katedrály se nachází 20 kaplí (od vchodu z pravé strany):

• kaple sv. Ludmily (křestní)
• kaple Božího hrobu
• kaple Thunovská (Thunská)
• kaple Hasenburská (vstup do Velké věže)
• kaple sv. Václava (Svatováclavská se světcovým hrobem)
• kaple sv. Ondřeje (Martinická)
• kaple sv. Kříže (Kristovy tváře, nebo také Kristovy líce. Kaple sv. Šimona a Judy)
• kaple sv. Máří Magdalény (Valdštejnská) s hrobem Petra Parléře
• kaple sv. Jana Nepomuckého, Erharda a Otýlie (Vlašimská, sv. Vojtěcha) s ostatky jeho a sv. Radima
• kaple sv. Ostatků (Saská, Šternberská) s hrobem Přemysla Otakara II.
• kaple Nejsvětější Trojice a Panny Marie (Císařská), hrob Spytihněva II a Břetislava I.
• kaple sv. Jana Křtitele (Arnoštova, Arnošta z Pardubic, sv. Antonína)
• kaple arcibiskupská (Pernštýnská, sv. Háty-Agáty)
• kaple sv. Anny (Nostická)
• kaple sv. Michala (stará sakristie)
• kaple sv. Zikmunda (Černínská) s hrobem sv. Zikmunda a Černína hraběte z Chudenic
• kaple Nejsvětější Svátosti (kůrová kaple)
• kaple nová arcibiskupská s hrobem Jana kard. Očka, Františka kard. Tomáška a dalších biskupů
• kaple Schwarzenberská
• kaple sv. Anežky České (do r. 1989 Bartoňů z Dobenína)

Pověsti

• Když v r. 1378 umíral veliký císař a český král Karel IV., umíráček z věže katedrály začal zvonit sám od sebe a k němu se postupně připojily všechny české zvony. Karel to uslyšel a před smrtí zvolal: „Hle, dítky mé, již mne volá Pán Bůh, budiž s vámi na věky!“
• Věštec řekl králi Václavu IV., že zemře „před věží svatovítskou“. Václav dostal strach a věži se vyhýbal. Později dostal nápad, že by mohl věštbu obejít tím, že věž zbourá. Nařídil to vykonat a odjel na své sídlo na Novém hradě u Kunratic. Tam byl náhle zastižen mrtvicí a teprve když umíral, pochopil pravý výklad věštby – zemře „před věží“ – tedy dříve než věž.
• Házenburská kaple v přízemí věže nebyla po požáru Prahy v r. 1541 dlouhá léta opravena a sloužila zvoníkům jako komora. Jednou tam usnul opilý zvoník, ale o půlnoci ho probudil přízrak a vyhnal ho z kostela pryč. Zvoník přes noc zešedivěl hrůzou.
• Když byl odlit největší český zvon Zikmund, na Hrad jej táhlo na kočáře 16 párů koní, nikdo však nevěděl, jak jej dostat nahoru na věž. Umělci ani stavitelé si nevěděli rady, až nejstarší královská dcera sestavila podivný stroj a utkala provaz z dívčích vlasů, na němž zvon snadno vytáhla na věž. Když však chtěli učenci stroj prozkoumat, princezna jej přikázala rozebrat a roztlouci.
• Vyprávělo se, že panovník, který dostaví svatovítskou katedrálu, dokáže potom definitvně odvrátit turecké nebezpečí. Doslechl se o tom císař Leopold I., nechal katedrálu opravovat a slíbil na stavbu vynaložit značné prostředky. Avšak pověst se donesla až k Turkům, kteří začali svolávat vojska, aby tak stavbu katedrály překazili. Leopold dostal strach, ve stavbě ustal a slíbené finance věnoval na posílení armády.
• Za vlády Fridricha Falckého se katedrála dostala do rukou kalvinistům, kteří chtěli na posměch katolíkům zvonit na Velký pátek. Zvony však ztěžkly tak, že je nebylo možné rozhoupat. Správce katedrály se rozzlobil a zamkl věž, aby se nezvonilo ani na Bílou sobotu, avšak zvony se rozezněly samy od sebe.
• Svatovítské zvony dokáží měnit hlas podle nálady, které panuje v českém národě. V období po bitvě na Bílé hoře prý zvonily tak smutně, že probouzely zesnulé české světce v kryptě katedrály.
• Zvony z věže nemůže nikdo uloupit, kdo by se o to pokusil, zemře; naloženy na vůz by ztěžkly tak, že by je žádný neutáhl; kdyby se to přece podařilo, zvony by uletěly zpět na své místo.

Soudní spory o vlastnictví katedrály

Katedrálu do roku 1954 spravovala církev, poté tehdejší komunistická vláda vládním nařízením určila „československý lid“ za vlastníka a Kancelář prezidenta republiky za správce celého areálu Pražského hradu, včetně katedrály. Po sametové revoluci se rozhořel spor o vlastnictví katedrály. V roce 1992 podala řada organizací zřizovaných církví žalobu na určení vlastnictví katedrály. Po čtrnácti letech, 16. června 2006, po odvolání na straně církve i státu soud rozhodl, že zákon z roku 1954 nezměnil vlastnictví katedrály a že tedy patří témuž vlastníkovi jako před rokem 1954, konkrétně Metropolitní kapitule u sv. Víta.

Rozsudek se setkal s nesouhlasem řady občanů, kteří považují katedrálu za státní symbol, jenž by měl být v rukou státu. Řada dalších občanů naopak rozsudek vítá s tím, že katedrála jakožto sídelní kostel arcibiskupa má z povahy věci patřit církvi. Miloslav kardinál Vlk první rozhodnutí soudu 26. října 2005 ve prospěch církve, proti kterému se stát odvolal, přivítal a prohlásil, že stát povinnosti, které získal s katedrálou, neplnil dobře. 5. září Správa Pražského hradu předala katedrálu Metropolitní kapitule u svatého Víta, pod niž od 6. září 2006 spadá.

Dne 16. února 2007 však zrušil Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze, který rozhodl, že katedrála svatého Víta patří církvi. Nejvyšší soud dospěl k názoru že vládní nařízení z roku 1954, které z Pražského hradu udělalo sídlo prezidenta a „památku, náležející všemu československému lidu“, je stále platné. Proto podle Nejvyššího soudu chrám byl a zůstává majetkem státu, nicméně vnitřní mobiliář je až na výjimky ve vlastnictví církve. Případem se tak znovu zabýval Obvodní soud pro Prahu 1, který 27. září 2007 rozhodl, že chrám státu zůstává. Tento rozsudek potvrdil i Městský soud v Praze a dovolání církve dne 5. března 2009 Nejvyšší soud odmítl. Zástupce církve se pak obrátil s ústavní stížností na Ústavní soud a hodlal původně jít i k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku.

Spory o katedrálu ukončila 24. května 2010 dohoda mezi nově ustanoveným pražským arcibiskupem Dominikem Dukou a prezidentem Václavem Klausem. Obě strany v textu dohody vyjádřily svou vůli nepokračovat v dalších soudních sporech a byla ustanovena rada, jejímiž členy jsou držitelé sedmi klíčů potřebných pro vyzvednutí korunovačních klenotů a která má koordinovat společné užívání a správu katedrály.

Soudní spor o vlastnictví katedrály je zajímavý i tím, že prakticky nelze určit vlastníka stavby v době jejího vzniku, neboť ve středověkém chápání byl kostel v podstatě vlastníkem sebe sama, neboť byl brán jako poněkud specifická právnická osoba. Proto bylo například možné darovat kostelu určitý dar a také bylo možné si od něj půjčit peníze. Církev katedrálu pouze spravovala prostřednictvím kapituly, ale nebyla jejím vlastníkem. Jejím vlastníkem však v žádném případě nebyl ani panovník či stát.

Pohřbení králové a císaři

• Přemysl Otakar I., král český (1155 – 15. prosince 1230)
• Přemysl Otakar II., král český (1232 – 26. srpna 1278)
• Rudolf II., vévoda rakouský (1271 – 10. května 1290)
• Guta Habsburská, královna česká (13. března 1271 – 18. června 1296) – manželka krále Václava II.
• Rudolf I., král český (1282 – 4. července 1307)
• Blanka Margareta z Valois, královna římská a česká (1317 – 1. srpna 1348) – manželka císaře římského a krále českého Karla IV.
• Karel IV., císař římský a král český (14. května 1316 – 29. listopadu 1378)
• Václav IV., král český a římský (26. února 1361 – 16. srpna 1419)
• Jiří z Poděbrad, král český (6. dubna 1420 – 22. března 1471)
• Anna Jagellonská (23. července 1503 – 27. ledna 1547) – manželka císaře Ferdinanda I.
• Ladislav Pohrobek, král český (22. února 1440 – 23. listopadu 1457)
• Ferdinand I., císař římský a král český (10. března 1503 – 25. července 1564)
• Maxmilián II., císař římský a král český (31. července 1527 – 12. října 1576)
• arcivévodkyně Eleonora (4. listopadu 1568 – 12. března 1580) – dcera císaře Maxmiliána II.
• Rudolf II., císař římský a král český (18. července 1552 – 20. ledna 1612)
• Marie Amálie Rakouská, vévodkyně parmská (26. února 1746 – 18. června 1804) – manželka vévody Ferdinanda Parmského

Zdroj: Wiki

Fotografie

Mapa

Aktuální výběrHotelLázeňský hotelPamátky